Shamballa, Kronika Akaša

Energetické implantáty, Orgonitové pyramidy



Moje příběhy

=========

Stalo se to před více, jak 15 lety. Jela jsem se sestrou a přítelkyní někdy v létě, k půlnoci, z nějakého semináře domů. Přihodilo se to tenkrát při cestě od Havlíčkova Brodu směrem na Chotěboř. Ráda pozoruji letní hvězdnou oblohu a spatřila jsem na obloze rudé reflektorové světlo, ani to nebylo moc vysoko. A skoro nad námi. Vypadalo to, jako by to rotovalo kolem své osy. Začala jsem se hrozně bát, sestra také. Jen naše přítelkyně, celá nadšená chtěla zastavit a prozkoumat objekt. Ale my ujížděly jak o závod směrem k domovu, do bezpečí. Třásly jsme se strachy, byla půlnoc a nikde jediné auto, nikde jediného živáčka, aby se náš strach zmírnil. Vyslovila jsem roztřeseným hlasem větu: "Kéž by tu jelo alespoň nějaké auto, abychom se tolik nebály!" Tu se onen objekt s rudým reflektorem dal do pohybu a obrovskou rychlostí zmizel za obzorem. Oddychly jsme si. Ne na dlouho. Moje roztřesená prosba snad byla vyslyšena a za námi se po silnici, opět rychlostí světla, přihnalo auto. Mělo stejná rudá světla, jako ten reflektor. Jen co nás dohnalo, přibrzdilo a jelo za námi naší rychlostí. Ta rudá světla nás zezadu dost oslňovala. Opět jsme zmíraly strachy. Před námi byl dlouhý les a za námi něco nenormálního. Začaly jsme si přát, aby nás to auto předjelo a zmizelo před námi a zároveň, aby se objevilo jiné, normální auto. Tak nás po chvilce auto s rudými reflektory předjelo. Zase na nás přišlo trochu úlevy. Ale co to? To zvláštní auto před námi jelo asi tak dvacetikilometrovou rychlostí, takže nás dost brzdilo a nám už tuhla krev v žilách. Opět jsem vyslovila přání: "Kdyby si tam alespoň rozsvítili, abychom viděly, kolik jich tam je!" A blik!!! V autě před námi se rozsvítilo. Seděla za volantem jedna vysoká osoba. A zase se tam zhaslo! Touto hlemýždí rychlostí nás auto provedlo lesem a na konci lesa v ostré zatáčce nám zmizelo z dohledu. Když jsme projely zatáčkou my, čekaly jsme, že ho někde v dálce před sebou uvidíme. Ale nikde nic. Dodnes si tuto událost nedokážeme vysvětlit. Druhý den jsme se dověděli, že pár lidí tento objekt na obloze také sledovalo. Ale co jsme zažily my, to už neví nikdo. Připadá mi to, jakoby nám to něco či někdo chtěli dát najevo, že nás chrání. Dodnes nevíme, ale určitě v budoucnu pochopíme...

=========

Mám syna. Je tomu již více let, ještě navštěvoval základní školu. Každou chvíli mě pozoroval, jak si hraji s pozitivním myšlením, tvořením cílů myšlenkou a zkusil to taky. Tenkrát v té době si vysnil drahý mobilní telefon, nalepil si jeho obrázek na skříň a dal si termín, do kdy ho bude mít. Ale určil si cestu, kterou ho chce získat, což byla velká chyba. Řekl si: "třeba i vlastníma rukama si na mobil vydělám"! A tak jednoho dne přišel ze školy, a že ho bolí z tělocviku obě ruce. No samozřejmě, zašli jsme na chirurgii a obě byly zlámané. Nosil, chudák, sádru hodně dlouho a dost si s tím vytrpěl. Ale termín stihl. Dostal od pojišťovny přesně tu částku, kterou potřeboval na mobil!!!

=========

Jak jsem odmaturovala. Dělala jsem kdysi dálkově obchodní akademii, ne že by se mi chtělo a byla žhavá do studia, ale potřebovala jsem alespoň jednou v týdnu "vypadnout" z domu. Dálkové studium probíhalo tak, že se zkoušelo jen v pololetí a na konci roku. Já na to celý půlrok většinou čas neměla, tak se moje známky pohybovaly mezi 3 - 4 na stupnici hodnocení. Nastal poslední půlrok posledního ročníku a uvědomění si, že vlastně nic neumím a že se k maturitě stihnu naučit minimálně tak čtvrtinu. Tak jsem nelenila a opět použila svou magickou sílu. A už to šlo, takto probíhala moje příprava na maturitu: tak z českého jazyka z paní profesorky prostě tu jedničku dostanu, z ekonomiky mi stačí za 3, účetnictví zvládnu za 1 i bez učení no a matiku se taky učit nebudu, to vymyslím a stačí mi za 2. Z praktické zkoušky mi stačí za 3 (skládala se z účetnictví a pak to všechno dát do PC), v účetnictví jsem si stoprocentně věřila a počítačům jsem absolutně nerozuměla). Prostě jsem si zadala známky, které jsem si neustále opakovala a absolutně jsem si nepřipouštěla, že by to mělo dopadnout jinak. Malou přípravu jsem si udělala, ale co se dá stihnout za týden???

A pak to přišlo. Nejdříve praktická. Tak jsem všechny účetní příklady, případy a úkoly dala na papír, PC jsem se ani nedotkla (ani jsem nevěděla, jak se to zapíná), zavřela jsem složku a odkráčela jako první ze třídy. Výsledná známka za 3. Ještě jsem zapomněla říct, že mám logické myšlení a co se týká mechanického učení - to je prostě katastrofa. Pak jsem napsala slohovou práci z Čj, bylo tam krásné téma, slohový styl úvaha - můj oblíbený. Dané téma jsem jakoby porovnala s vesmírem, do toho trochu psychologie, prostě něco pro mě. Skoro jsem se nad tím rozplakala a paní profesorka také. Výsledná za 1. A přišla zkouška z literatury - moje noční můra, kvůli které už jsem v minulosti z jedné školy "vyletěla". Poléval mě pot, strachy jsem se od rána třásla. Bezva, vytáhla jsem si otázku, ze které jsem již byla o pololetních a závěrečných zkouškách asi 5x zkoušená, takže to by si nemohl nezapamatovat ani ten největší tupec. I jedna básnička mě z okruhu této otázky utkvěla jako jediná v paměti. Paní profesorka byla překvapená z mého výstupu a já také. Výsledná za 1. Takže z Čj celková známka 1. Tak to byl úspěch. Matematiku bych zvládla za jedna, ale chtěla jsem dvojku, dostala jsem ji. Tenkrát jsem utekla před zkouškou z jazyka na matematiku. Jazyk by pro mě znamenal zkázu. Ekonomiku jsem nepovažovala za důležitou a ani jsem se kvůli ní nechtěla připravovat o čas a tak mi pan profesor napovídal a napovídal, takže jsme spolu tu trojku dohromady dali. Při mé přípravě na zkoušku účetnictví jsem tak procházela otázky, s pocitem: to se učit nemusím, to nějak vymyslím. A zůstala jsem zírat na jednu otázku, která byla jen na povídání - prostě mechanické učení. Tak to jsem zbystřela: "aha, tahle otázka se mi nelíbí, tu si na 100% vytáhnu!". Naučila jsem se jí slovo od slova. A vytáhla! A hodnocení = 1. Tak přesně takhle se dá používat síla mysli, síla naší vůle, pokud ji správně použijeme. Už hodněkrát mě zachránila...

=========

Jednoho času mi neustále natékala dáseň, no vlastně celá tvář a zlobil mě zoubek. Paní doktorka zjistila, že na dlouhém kořenu toho zoubku je na konci nějaký váček, který je odstranitelný pouze resekcí. Tohle slovo mě odjakživa děsí. Umanula jsem si, že prostě žádná resekce nebude a zoubek se uzdraví sám. Abych se ujistila, zeptala jsem se paní zubařky, jaká je šance, že nález sám od sebe zmizí. Odpověď zněla: "absolutně nulová". A tak jsem se pustila do sugestivní léčby, protože pro mě žádná šance není absolutně nulová! Abych paní zubařku upokojila, objednala jsem se na zmíněný zákrok, který se měl uskutečnit za dva měsíce od tohoto rozhovoru. Denodenně 3 - 5 krát za den jsem si sugerovala pár větiček: "Prohlašuji nález a diagnózu za mylnou a ruším ji. Nyní je nález na mém kořenu zubu čím dál menší, kosmická energie ho uzdravuje a do (a datum resekce) nález zmizí úplně. Já za toto kosmické energii vřele děkuji." Vůbec jsem si nepřipustila, že bych nějakou resekci podstoupila. O tom to je - nevytvářet si žadné další vedlejší cestičky, ale stát si za svým přáním.
A nastal den resekce. Odjela jsem ke zmíněnému zubnímu chirurgovi do okresního města, ale cestou jsem vůbec nechápala, jak je možné, že tam vlastně jedu, když jsem do plánované resekce nedala žádnou energii - prostě jsem si nepřipustila v myšlenkách ani jednou, že bych ji měla podstoupit. Poléval mě pot, klepala jsem se strachy a nechápala.
Pan chirurg si mě vzal do ordinace, prohlédl si snímek s nálezem, který jsem dostala od paní zubařky s sebou a pustil se nejprve do čištění a ošetřování zubu zvenčí. Když práci dodělal, píchnul mi injekci na umrtvení, aby se mohl pustit do resekce. Ještě jednou mě poslal na svůj rentgen a poslal mě na 10 minut do čekárny. Asi po pěti minutách za mnou přišel do čekárny a povídá: "Pojďte se mnou do ordinace, musíte něco vidět!" A tak jsem se celá roztřesená vydala za ním, do jeho ordinace. Tam vedle sebe na svítícím panelu byly dva snímky. Jeden od paní zubařky, který jsem si přinesla s sebou a druhý - ten nový. Pan zubní chirurg mi začal vysvětlovat rozdíly na snímcích - na novém snímku prostě žádný nález nebyl. Nechápal. Já byla v šoku. A tak jsem odjela s umrtvenou půlkou zubních čelistí domů.
Radovala jsem se ze svého úspěchu. Při návštěvě své zubní lékařky pro změnu nechápala ona ...

=========

Bylo to v dobách, kdy jsem se začala zajímat o esoteriku, tajemno, pozitivní myšlení a věcí s tím spojených. Všude v esoterických knihách jsem vyčetla, že vyhrát, či získat peníze pomocí pozitivního myšlení je nejsnadnější věc, která jde silou mysli v životě změnit. Po mých pokusech jsem sice vyčetla, že bohatý vyhraje snadněji, než chudý, protože je na bohatství zvyklý, tudíž ho i nadále přitahuje do svého života, i do budoucna. Pokud ovšem nezačne nad svým úspěchem pochybovat a bát se o své bohatství, či myslet negativně. V té době jsem byla chudá, jak "kostelní myš" a nemocná, ze svého negativního myšlení a trápení. Chudý to má obtížnější a musí si moc kontrolovat své myšlenky, aby nemyslel na chudobu a finanční tíseň.

Jednoho dne jsem si umanula, že vyhraji počítač v nějaké soutěži. V té době byl počítač drahou záležitostí, kterou bych si pořídit vůbec nemohla. A tak jsem se rozhodla, že vyhraji, těšila jsem se na výhru a představovala jsem si, jak otvírám v den uveřejnění noviny a vidím tam jména mých dětí. Poslala jsem totiž ústrižky z nějakých džusů v krabičkách. 5 obálek s ústrižky jsem poslala na jméno mého syna a 5 obálek s ústřižky na mou dceru, abych měla větší šanci. A prostě jsem se radovala z budoucí výhry a na 100% věřila, že se pokus zdaří. A nakonec přišel očekávaný den, kdy měly být výherci uveřejněny v novinách. Běžela jsem brzo ráno do trafiky pro noviny a s nimi jsem vyrazila do parku na lavičku, abych si v přírodě vychutnala svůj úspěch. Bála jsem se, jak malé děcko, aby se to povedlo. Pomalu jsem otvírala noviny a jedním okem nakukovala, až najdu očekávanou stránku. Našla jsem ji. Začala jsem se bát ještě víc a hledala v seznamu výherců jména jednoho z mých dětí. Počítač to nebyl. Ale najednou koukám, vidím v seznamu jméno mého syna - jedna z hlavních výher - horské kolo. Začala jsem jásat. Už jsem chtěla noviny zavřít, ale co to? Zůstal mi zrak stát na jménu mé dcery - další z hlavních výher - walkman. Já byla štěstím bez sebe, že se mi můj pokus zdařil. Celé město - po přečtení novin - bylo v údivu, jak se to mohlo stát, taková náhoda. Jen já a moje děti jsme věděli, že to nebyla náhoda! Na počítač jsem, co by "kostelní myš" neměla nárok a tak se výhra projevila na úrovni toho, co bych si mohla dovolit - dle zákona vesmíru - vlastnit.

=========

Pak se mi zachtělo vyhrát auto. Auto, které bylo v soutěži se mi sice nelíbilo, ale říkala jsem si: "lepší nějaké auto, než žádné" a začala jsem mu říkat "piksla". A tak se stalo, že místo auta jsem vyhrála pikslu na sušenky :-). A proto jedna rada:
NAZÝVEJTE VĚCI PRAVÝMI JMÉNY!

Podařilo se mi vyhrát víc věcí, ale pak mě to přestalo bavit a začala jsem se zabývat jinými tematikami duchovních nauk.

=========

Když jsem se učila vidět auru a už měla první úspěchy za sebou zkusila jsem spojit mojí - tehdejší zelenomodrou auru s fialovou barvou květiny - domácího fíkusu. Květiny mají fialovou auruu - je to barva vysoké duchovní úrovně a dokonalosti. Byla jsem tehdy stále nevyléčitelně nemocná (k uzdravení mi pomohlo až pozitivní myšlení a nadšení pro lepší budoucnost, kterou jsem si zadala za úkol jí dosáhnout, a vše poté douzdravily informace z Akaši). A tak jsem přiložila svojí ruku prstama směrem k listu fíkusu a myšlenkou propojila obě aury. Bylo zajímavé pozorovat, jak se barvy aury mé ruky a květiny navzájem prolínají. Asi po týdnu listy fíkusu zežloutly a opadaly. Pak jsem si to uvědomila: přenesla jsem na květinu svojí nemoc a květina odešla...

=========

NEVĚŘTE VŽDY SVÉMU PSYCHOLOGOVI! Je to opět více, než 20 let, kdy jsem zrovna studovala hypnózu a vše, co je s ní spojené. Zvědavost, prožít hypnotický stav, mi nedala a objednala jsem se k psychologovi s otázkou, zda by mohl pomocí hypnózy zjistit původ mé nevyléčitelné nemoci - srdeční arytmie a tachykardie - bez jakéhokoliv lékařského nálezu. Nemoc ovšem byla jen zástěrkou, abych se pomocí psychologa do hypnotického stavu pod jeho vedením dostala. Požádala jsem tedy pana psychologa, že bych chtěla uvést pouze do lehké hypnózy - hlubší jsem se bála a bylo mi vyhověno. Jsem velice senzitivní typ člověka, který okamžitě upadl do lehkého hypnotického spánku. V tomto stavu člověk vnímá vše, co se děje kolem něj, pouze se nemůže ani hnout, jakoby tělo ztěžklo a nebylo možné ho ovládat. V tomto stavu jsem si povídala s hypnotizérem a odpovídala mu na otázky, kde v minulosti se právě v hypnóze nacházím. Bylo to pro mne velice zajímavé. Pak mne hypnotizér navrhl, že mě uvede do hlubší hypnózy, ale ze strachu jsem odmítla. A tak pan psycholog vyslovil větu: "Vaše podvědomí ví, že není třeba jít hlouběji." V tu chvíli jsem cítila, jak moje vědomí začalo klesat někam hluboko, oční víčka mi začaly rychle kmitat. Hned mi došlo, že vcházím do hlubší hypnózy a vykřikla jsem: "Cítím, že jdu níž, někam do hlubší hypnózy, okamžitě mne vzbuďte!" Hypnotizér mi vyhověl a vzbudil mne. Po mém probuzení nechápavě pravil: "Jak je to možné, že jste se mi vydala do hlubší hypnózy?" Já také nechápala, po chvíli jsem se s ním domluvila na dalším termínu a odešla jsem. Pak mi to došlo. V některých ezoterických knihách se píše, že podvědomí nerozeznává zápor, jiné knihy se o tom nezmiňují a zápory používají. Ano, bylo to ono! Ta nenápadná větička, o které hypnotizér netušil, že ji odhalím. "Vaše podvědomí ví, že není třeba jít hlouběji!!!" Podvědomí tedy opravdu nerozlišuje zápor a tuto větu si převedlo to tvaru: Vaše podvědomí ví, že třeba jít hlouběji!!! A tak tedy šlo. Ale já ztratila důvěru k hypnotizérovi a vícekrát mne neviděl. Myslel, že neodhalím, že mne proti mé vůli do hlubší hypnózy chtěl dostat. Do dneška to beru jako podvod na moji osobu a navíc v hypnotickém spánku.

=========

ŽE BY MŮJ ŽIVOTNÍ ÚKOL? K tomuto uvědomění mě inspirovala jedna moje stálá klientka, když jsme spolu po e-mailech probíraly životní úkoly. Zničeho nic se mi v hlavě otevřela tato vzpomínka: Před více jak 12 lety, když jsme s přítelkyní zkoumaly meditaci na hladině alfa, jsem svoji přítelkyni požádala, aby v meditaci na hladině alfa zjistila můj životní úkol. Druhý den přišla s tím, že mě v meditaci viděla v ordinaci, kde byly kartotéky (tytéž, co mají u doktora), plné složek pacientů a já se těmi složkami probírala. Tenkrát jsem význam vůbec nechápala. Kdybych totiž pochopila svůj životní úkol v té době, vynechala bych svoji více jak desetiletou cestu duchovního učení a skočila do toho rovnou po hlavě, aniž bych uměla svým klientům poradit z mých zkušeností. V té době jsem totiž neměla o výkladu z karet ani potuchy, natož nějaký náznak či myšlenku, že bych se jimi někdy chtěla zabývat. Při jedné z konverzací s mojí klientkou mi to došlo, až mi přeběhl mráz po zádech. Nyní mám totiž složky svých klientů v počítači, mám tam sepsaná jejich data, problémy, otázky, moje rady a odpovědi z karet. A tak si říkám: "Je to vůbec možné, že by mi byl prozrazen můj životní úkol a že mám pomáhat lidem podle rozborů z kartiček? Že mám svým klientům radit, jak ven z problémů, ukázat jim ten správný směr, cestu k řešení a tím je také přivádět na duchovní cestu?" To by znamenalo, že se mám ve svém rozvoji neustále zdokonalovat, abych mohla pomoci všem, kteří budou moji pomoc potřebovat. Někde jsem četla, že čím je člověk v duchovním rozvoji výše a výše, tím jsou mu kladeny do cesty větší a těžší problémy k vyřešení. Ano, život mi teď kladl do cesty takové úkoly, že jsem si občas myslím, že to vzdám. Ale vždycky jsem šla hlavou proti zdi a tak to bude i dál...

A nyní jsem se i k této odpovědi dočetla v zajímavé knize, cituji:

"...setkala se se záhadnými bytostmi, které jí řekly, že musí splnit důležitý úkol, ale její vědomí nebude vědět, oč jde. To jí bude jasné teprve tehdy, až vyjde najevo "celý řetězec událostí".

A v roce 2010 po zasvěcení do Shambally k tomuto životnímu úkolu přibylo léčení ostatních lidiček a zasvěcování dalších do tohoto energetického systému, a za další dva roky práce s Akašou. Nyní se naplno věnuji odblokovávání energetických implantátů. Je to velice důležité téma.

=========
srdce
Jiří Machala | Ivett Ivankiva | © 2010 - 2018